ODPOUTÁVÁNÍ

V této době má umírající člověk stále méně tělesné energie. Stahuje se z vnějšího světa, spí více nebo hodně odpočívá. Nemá už zájem o knihy, noviny ani o televizi. Dokonce nestojí už ani o lidi, které dříve vyhledával a s nimiž mu bylo dobře. Už si nepřeje, aby přicházeli sousedé nebo známí. Chtěl by mít okolo sebe už jen několik důvěrných přátel. A někdy chce zůstat úplně sám.

OBRÁCENÍ SE DOVNITŘ

Je to doba, ve které se člověk odpoutává ode všeho, co se děje venku, a obrací se dovnitř.

Ve snech, v polospánku i v bdění se ohlíží za svým životem a bilancuje. Někdo koná tato ohlédnutí v tichosti, zcela sám pro sebe, někomu zase pomáhá tichá spoluúčast jiné osoby. V takovém případě v nás hledá prostor, ve kterém by se mohl on sám setkat se svým životem, se svými vzpomínkami. Nabídněme tedy tichou účast, která mu umožní nechat vzpomínky vstupovat a vystupovat. Může se také stát, že umírající právě v tuto dobu objevuje ve svém životě nové souvislosti, řád a smysl. Události ukazují jedna na druhou a staré radosti i staré viny mohou být pochopeny v nových pohledech a v novém významu.

SPÁNE A BDĚNÍ

Umírající obvykle víc spí, než je vzhůru. Někdy to navenek vypadá, jako by stále jen spal, ale často v tomto čase zpracovává mnoho důležitých věcí. To je třeba si stále znovu uvědomovat, respektovat, nesnažit se ho „budit“, ale být mu tichou oporou.

TICHO

Člověk se obrací do nitra a má tudíž menší potřebu mluvit. Slova ztrácejí svou důležitost. Být potichu je smysluplnější. Když jako doprovázející přistoupíme na tichou spoluúčast, můžeme poznat něco z léčivé síly ticha. Jsme jakoby vytrženi z našeho všedního života a můžeme i my zakusit dotek věčnosti.

ČAS

Zaniká pojem času, jak jej známe z dob, kdy jsou naše dny naplněny aktivitou. Někdy ale bývá pocit nejistoty spojený se změněným pojetím času naopak zatěžující. Umírajícímu vyvstávají otázky jako: Kolik času mi ještě zůstává? Půjde to takhle ještě dlouho? Musím ještě dlouho trpět? Jak dlouho budu ještě svým milým na obtíž?